Zrození Toj
Mé zrození proběhlo asi podobně jako u všech lidí – obrovské překvapení. Tma, ticho a teplo vystřídalo řinčení, spousty světel, studený vzduch a divné doteky, bezmoc a nepohodu. Ale tam se také objevila moje matka.
Mám podezření, že to právě ona mi později dala poprvé do ruky tužku, čímž položila základ pro mou výtvarnou tvorbu. Nepochybuji že můj první obraz se jí líbil a velmi ho obdivovala. Když hlavonožce vystřídaly kresby rodiny, sopek, sluncí a domečků, byl čas přejít do školky.
Školka měla skvělé vybavení pro malbu a kresbu, takže se občas stávalo, že zatímco si ostatní děti hrály, mě většinou učitelky našly sedět tiše u stolku a kreslit. Zde také přišlo mé první veřejné ocenění. Bylo mi cca 6 let, kdy mi školka nechala otisknout obrázek v tehdejším časopise Ohníček.
Bezútěšné roky na základní škole bylo potřeba si zpestřit. Čím nudnější byla výuka, tím více se plnil sešit kresbami. Nebylo dobré vyvolávat podezření, že nedávám pozor, takže kresby musely být tematické. Problém nastal při českém jazyce, kdy bylo obzvlášť obtížné vymyslet vhodný objekt a paní učitelku dráždilo moje neustálé kreslení. Jednoho temného dne mi to prostě zakázala. Naštěstí pouze dočasně. Tím že zcela přišla o mou pozornost, brzy mi raději dala ke kreslení mlčky svolení.
V 10 letech se naše škola zúčastnila celonárodní norské soutěže PÁ GNE BEN ve spolupráci s Norskem. Můj obrázek vyhrál první cenu. Dodnes si nevzpomenu, jaký obrázek tam za mě soutěžil, ale pamatuji si velký pražský sál plný lidí a následnou památeční fotografii s velkým červeným trpaslíkem.
Někdy v té době mi příbuzní začali poukazovat na to, že můj děda maluje a kreslí a skoro všechny obrazy na stěnách jsou jeho práce. Děda se mi stal velkou inspirací a jeho rady mi
v uších zní při malování dodnes.
Během studií na gymnáziu byl můj oblíbený model fotografie prezidenta Václava Havla
a nervózní spolužačky kroutící se při zkoušení.
Následující škola se zdravotnickým zaměřením nabízela mnohem více - můj nejoblíbenější předmět byl anatomie. Názvy a funkce kloubů, kostí, svalů, fyziologický pohyb těla, mi
v mnohém napomohly v zachycení kontury i pochopení stínů.
Ale byly tu také předměty týkající se vývoje dítěte, psychiky, fyziologie, z nichž pak bylo zřejmé, že lidské tělo není jen tělesná schránka izolovaná od duše, ale je to pevně provázaný organismus neustále si vyměňující informace z jedné strany na druhou, z viditelných částí do těch skrytých a obráceně.
Po studiích následoval několikaměsíční pobyt na jihu Anglie. Tato země plná prastarých rozkladitých stromů, teplého deště střídajícího se několikrát za den se sluncem a svěžího větru vanoucího od oceánu, přímo vybízela ke kreslení. Starý kamenný most, vesnické domky s doškovou střechou - cottage, vysoký chrám, útesy do nichž neustále naráží moře a nekonečné pastviny olemované kamennými zdmi. Ty dojmy se člověku zapíšou hluboko do srdce, pokud dovolí.
Odtud pochází mé první kresby olejovým pastelem, který se mnou zůstává dodnes.
Tehdy byly mé malby častěji provokativní kdy do obyčejně líbivých námětů byly zakomponované neurčité prostory, prázdná místa, provokativní prvky. Spolu s dojímáním se nad krásou krajiny a divoké přírody, byla cílem i trocha rebelie a touha po odstranění nudných společenských konvencí. Poukazování na neupřímnost a z toho vzniklé nejasnosti a vzniklé absurdity.
Život v rebelii je ale obtížný. V těchto letech rané dospělosti ve mně převládl pocit, že se mi život vymyká z rukou. Asi nejcharakterističtěji to popisuje obraz Běda mi (zároveň nejstarší obraz v kategorii Diary of Blackout). On jako by se stal symbolem, hraničním kamenem, který nakonec uzavřel předešlé roky tvorby, po kterých nastalo mlčení.
Mlčení po dlouhých 12 let. Období, kdy se čistá plocha papíru i plátna stala děsivou prázdnotou, do níž nebylo téměř možné zaznamenat nic, co by byť jen vzdáleně připomínalo dění uvnitř mého nitra.
Byly jen dvě vyjímky, dva obrazy namalované mezi roky 2006 a 2018. Kresba olejovým pastelem Prach jsi a v prach se obrátíš a Člověk ve městě (oba v kategorii Raná tvorba).
Současná tvorba je častěji protkána obrazy, které se samy objevují v mé mysli. Někdy tyto obrazy naléhavě křičí o zaznamenání na papír, někdy ale i celé roky čekají na svou realizaci. Malovat tyto obrazy zpravidla vyžaduje velké úsilí, protože je potřeba nahlížet „do sebe“, do svého nitra.
Navzdory tomu mi však malování přináší uspokojení a pocit, že to, co se obtížně vyjadřuje slovy, lze vyjádřit obrazem. Proto mne také zajímá, jak na vás mé obrazy působí.
Děkuji za váš zájem
Toj